Původně to byla Temnota, prozatím beze jména

Sun 03. Aug 2014 23:15:00

No tak jsem narazil na něco, co jsem začal psát asi před dvěma až třemi lety, čemuž taky odpovídal styl, kterým jsem ten příběh psával. Z nudy jej zkouším oživit, použít nekonveční vyprávěcí styl v přítomném čase a třeba se to ujme. Budu rád, za každý postřeh. :)
Ako bratia říkají nech sa páči :)

Kapitola první - TEN SYMBOL
Spoiler:
Obloha tmavne, k moci na nebi přistupuje noc, halí krajinu do své temné náruče a seje po obloze na tisícovky hvězd. Padá kapka vody, následující další a další kapkou. Začíná pršet. Mohutné kapky bubnují do parapetů a střech svou neuvěřitelnou silou a v uličkách malého velebného městečka Lumbridge se začínají sbíhat pramínky vody. Víc a víc. Stékají do čím dál většího potůčku, který si začíná prodírat svou cestu v pouliční dlažbě.

V tom silném dešti se ze tmy vynoří postava a další a další. Je to malá skupinka vojáků v zašpiněné zbroji blátem a s pochodněmi, jež svádí každou vteřinou boj o přežití napříč nepříznivému počasí. Prochází malým dřevěným mostem, který spojuje oba břehy vesnice odedávna a pod nímž svým jindy klidným tempem protéká říčka Lum, po níž nese vesnice jméno. Své stáří most dává najevo svým neklidným vrzáním při došlápnutí každé boty jednotlivého těžkooděnce. Na druhé straně se všichni zastaví. Do čela útvaru se postaví Joona. Nestojí tam jen tak. Joona je velitelem Modrých plášťů Varrockých. Sundá si přilbici, jež mu doteď zakrývala obličej a z části jej chránila před ostrými štípajícími kapkami vody. Za pár okamžiků má již Joona promočené vlasy a voda mu stéká za krk, což pro něj není zrovna příjemné. Otáčí se ke své skupině a kývnutím hlavy vydává znamení, neb se nezmůže na nic víc pro ohlušující bouřku. Jeho druhové na znamení vyrážejí všechny dveře v přilehlých příbytcích, ze kterých Joona stojící na ulici navzdory hromům a dešti slyší výkřiky mužů, žen i pláč dětí. Za pár okamžiků vojáci vyvádí první obyvatele z jejich domů ven bosé, spoře oděné a v několika případech zcela nahé vstříc kapkám bodajícím pokožku jako jehly. Tohle běsnění pokračuje dlouhé chvíle. Matky tisknou své vyděšené ratolesti na svou hruď také z části, aby je také uchránily před krutým počasím. Mužové se bouří a jsou gardisty ihned rozehnáni a svázáni provazy. Joona to vše pozoruje s odporem, příčí se mu to, nedělá to rád, ale rozkaz je rozkaz. Nemá rád děti, natož jejich křik, to už mu je milejší ta bouře, která mu každou chvílí dává najevo, kdo tady má výsadní právo. Z okna najednou začíná křičet gardista, mává nějakým kusem látky. Joona na něj mává rukou. Našli to. Vyčká, až gardista vyjde z domu a pět jeho druhů se pouští do nelehkého úkolu. Podpalují celý dům. „To je můj dům!“ Křičí muž v davu, ale Joona mu nevěnuje pozornost. Pozoruje, jak celé stavení mizí v plamenech zasněnýma očima. Z jeho triumfálního zasnění jej vytrhne křik. Není to ten křik, který Joona slyšel doposud, na který by byl zvyklý. Joona se otočí za zdrojem toho zvuku, ze kterého mu mráz běhá po zádech. Promne si oči, snad jen vidí špatně. Randor, dlouholetý člen jeho gardy, padá bezvládně k zemi, dusící se vlastní krví, která se z něj řine všemi otvory. Řev ustál. Za bezvládným tělem Joona vidí v povzdáli muže, který nevypadá stejně jako ostatní odvedenci. Není ve starých spodkách na spaní, ba není ani nahý. Je oděn v černém hávu bez rukávů a do obličeje mu není vidno přes dlouhé promočené vlasy. Čeho si ale Joona všímá okamžitě, je krve, která muži odkapává z prstů a zároveň stoupá a kopíruje mužovy žíly na ruce a pokračuje pod hávem. Kolem něj to v davu začíná vzrušeně šuškat, ale to Joona odvozuje jen podle pohybů lidí, jelikož přes déšť nic takového slyšet není. Bez vydání rozkazu se na tajemného muže vrhají tři gardisté, každý z jedné strany. Blesk udeřil do dalšího domu, začíná hořet. Bouřka sílí. Muž v hávu natahuje zkrvavené ruce vstříc gardistům. Záblesk. Za ten ale nemůže onen muž. To blesk udeřil do dalšího stavení, jehož střecha se již zmítá v ohni. Joona je jako zkoprnělý, nemůže se hnout. Vidí padat další své muže k zemi, úplně stejně jako Randora, dusící se svou krví, která odtéká od jejich těl směrem k mužovým pažím. Za mužem se dav rozestupuje. V uličce dychtivých diváků, kteří zapomněli na důvod, proč stojí promrzlí, polonazí a promočení v noci na ulici, povstala žena. Je spoře oděná, roztrhané oblečení ji zahaluje pouze jeden prs, ten druhý ovšem zakrývají dlouhé totálně promočené hnědé vlasy. Sahá si na opasek a její tělo projíždí modré světlo, které kopíruje její cévy stejně, jako krev kouzelníka před ní. Záře ustává. V ruce se jí rýsuje z dýmu luk a nabývá tvaru. Bouřka ustává. Žena natahuje luk, ale Joona je rychlejší, popadá kuši, kterou drží gardista vedle něj a střílí. Šíp se jí vryl hluboko do masa. Lapá po dechu, ale rána v hrudníku silně krvácí. Ta bolest ji sráží na kolena. Omdlévá.

Záblesk. Joona i všichni ostatní jsou krátkodobě oslepeni. Před Joonou se ve sloupu kouře tratícího se v obloze rýsuje háv, patrně černý, ale to Joona špatně rozeznává kvůli tomu kouři. Déšť ustal. Ulice utichla. Kouřový sloup se snáší na zem a v místě, kde se ještě před okamžikem tyčil k nebi, stojí postava, pod níž právě kouř mizí. „Není moudré, aby se gardisté promenádovali tak pozdě večer za hradbami jejich města. Bouře by je mohla pohltit.“ Říká sykavě postava, která se právě zjevila mužským hlasem. S koncem věty se z nebe snáší na několik dalších kouřových sloupů, na jehož konci se objevuje další a další postava tratící se v kouři. Joona nevidí postavě do tváře, mluví mužským hlasem, ale není si jistý, jestli je to muž. Postava před Joonou má totiž masku. Ta maska je podobná těm, jaké nosí Varrocká falanga, ale není totožná. Z téhle vyzařuje zlověstnost a utrpení, ba co víc, přechází volně v mužovu tuniku, na níž vidí TEN symbol. Ten symbol, který má dnes Joona a jeho lidé najít v obydlí. Ten symbol, který jim podle rozkazů prozradí, kde se skrývají. Ten symbol, který měl za úkol spálit společně s domem do základů.

Garda se ani nehne, všichni vojáci s hrůzou v očích pozorují, jak se z nebe snášejí další kouzelníci, kteří je v tu chvíli úplně obklíčili. Muž se symbolem na hrudi mluví. Promlouvá na Joonu tichým hlasem. Joonu jímá děs jen z toho tónu. „Jmenuji se Umbra.“ Říká. „Nikdo se tě na jméno neptal!“ Odsekává Joona a napřahuje se vybitou kuší chtíc praštit Umbru a srazit jej tak na kolena, avšak ve chvíli, kdy by měla kuše dopadnout na Umbrovo tělo, se postava rozplyne jako stín a zjeví se o kus dál. „To nebylo slušné gesto.“ V mžiku odpovídá Umbra z povzdálí klidným hlasem. „Krve jsme již prolili dost, i když Cruor je rád za každou kapku navíc, viď?“ Rozpravuje Umbra a otáčí se na muže se zkrvavenými rukami, který se dává do prapodivného smíchu. „Zastav ten masakr Joono, víš sám, že nemáš sebemenší šanci.“ Chvíle ticha opřádá celou uličku. O hluk se stará pouze skupinka tří kouzelníků, z jejichž žil a rukou tryskají proudy vody, jimiž hasí hořící domy. Joona je zmaten. V hlavě mu zuří boj myšlenek. Navzájem se předhání o pozornost a prioritu zodpovězení. Proč to hasí, když to není jejich? Odkud zná ten chlap, co si říká Umbra moje jméno. Po krátké odmlce Joona odhazuje kuši bokem ke vchodu nejbližšího domu. „Přijde den, Umbro, kdy budeme mít naprosto stejné podmínky a ty odejdeš jako poražený!“ Cedí mezi zuby Joona vztekle z pocitu vnitřní prohry. Dává signál. Gardisté sbírají padlé druhy a šouravým pochodem mizí i s loučemi za dřevěným mostem, jež se s nimi loučí opět notným praskáním po celé jeho konstrukci.

Umbra se otáčí od prchajících gardistů a přichází k ženě. Pronáší tichou modlitbu za její oběť a vydává pokyn jeho druhům, aby ji vzali ze země. Otáčí se k lidem, kteří stále stojí na ulici, klepou se zimou a strachem netušíc, co s nimi bude dál. „Rozejděte se do domů, ujišťuji vás, že jste v bezpečí.“ Prohlašuje Umbra. Lidé se začínají pomalu obezřetně rozcházet. Děti již nepláčou. Umbra se otáčí ke Cruorovi a praví: „Vidíš ji? Byla ještě mladá, zato skvělá lučištnice. Nesmíme dopustit, aby její oběť byla zbytečná, rozumíš? Teď pojď. Skrývali jsme se dost dlouho. Máme práci.“ S těmito slovy mizí na třicet postav v maskách a hábitu s tím symbolem v kouři, který se vznáší k obloze. Ulice utichla úplně, zpívajíc pouze noci svou žalostnou píseň, kdy se z gardistů-lovců stala lovená zvěř.

Re: Původně to byla Temnota, prozatím beze jména

Mon 04. Aug 2014 1:52:24

Ty kookos. To jsi psal ty? Mrtě dobré, beze srandy :D Původně jsem čekal že tu najdu nějaký rádoby trapnej příběh, ale mělo to děj, spád. No prostě haluz :D Fakt dobré. Čekám na další část!! :D

Akorát hořící dům v prudké bouři mi moc neseděl :D Drobnost

Re: Původně to byla Temnota, prozatím beze jména

Wed 01. Oct 2014 21:31:02

Pamatuju, že kdysi někdo na RSKO napsal asi 6 kapitol nebo tak, nebyls to ty? :D

Re: Původně to byla Temnota, prozatím beze jména

Wed 01. Oct 2014 21:44:06

Mne se libily povidky od Sco Angela. Dokonce zacinam premyslet ze nejakou na tento styl napisu :D ( Jen problem bude sehnat postavy, ktere tam budou vystupovat) :D